Od svých třinácti let jsem věděla, že jednou adoptuju holčičku. Moc jistých cest jsem v životě neměla, ale tohle bylo kdesi hluboko uvnitř jasné. A pak, na praxi v kojeňáku, když sestřičky chystaly bílá miminka k adopci a já zůstala v herně s těmi nevyvolenými, bylo to ještě jasnější. Hladila jsem ty černé vlásky a slibovala těm velkým hnědým očím, že až jednou přijdu já, bude se pro tentokrát chystat domů jedno z nich.
Mnoho vody odteklo, mnoho sil ubylo v adopčním procesu, ale nakonec se poslání naplnilo. Tara. Hvězda, která ukazuje správnou cestu na rozcestí. Jméno, které žije ve všech kulturách světa, stejně jako Romové.
Adoptovat Romče je výzva fyzická, psychická i společenská. Počítala jsem s tím. S Romčetem vám přichází do rodiny nová, ve společnosti nepopulární kultura, nový temperament. Rodina přestává být barevně synchronní, což budí pozornost a přináší otázky a předsudky.
Taru vnímám jako veliké požehnání. Moje dítě má obrovské srdce. Je inteligentní, má spoustu darů, bohatý vnitřní svět a temperament, se kterým se učíme pracovat. Já, přehlcená starostmi a zodpovědnostmi, se od ní učím žít tady a teď. Být naplno v každém okamžiku. V mnoha věcech je moje malá velká učitelka. Chystá mi výzvy, testuje moje limity, a já rostu. Někdy z ní, někdy jako člověk.
Nástupem do první třídy se všechno změnilo. Někam se mi ztratila. Nepoznávala jsem ji. Sledovala jsem, jak se trápí, neumí si pomoct a nedaří se to ani mně. Byla jsem rozhodnutá najít ji a přivést zpátky. Za ten školní rok jsem udělala snad všechno, včetně spousty chyb.
Čím míň se nám dařilo, tím víc jsme čelily komentářům okolí. Málokdo si odpustil nepřilepit na nás diagnózu, soud, kritiku, názor, který ničemu nepomáhal a hlavně o něj nikdo nestál. Poslouchala jsem jaké jsme a nejsme a současně pozorovala, jak jiskra v mém dítěti pomalu hasne. Začíná se nemít ráda. Bije se do hlavy, v noci má noční děsy a ráno stresovou škrabavku. Poslouchala jsem, jak každé ráno prosí andílky o horečku, aby už do té školy nemusela. Cítila se odsuzovaná, nepochopená, nepřijímaná za svoji podstatu. Všem těm slovům z okolí začala věřit.
Před jarními prázdninami mi došly síly. Šikana ze strany učitelky nebrala konce. Už jsem nemohla dál. Chytaly mě záchvaty paniky, při kterých jsem měla problém dýchat.
V pátek před prázdninami jsem přijela z práce domů, týden volna před námi. Rozhlídla jsem se po chalupě a slyšela samu sebe jak říkám: se na to taky můžu vy💩. Tady nebudu.
Ve vyhledávači letenek jsem do kolonek zadala Odkud: Vídeň – Kam: Kamkoliv – Seřadit: Od nejlevnějšího. Ty první nejlevnější jsem koupila. Tarunku jsem ze školy vyzvedávala už s letenkami, aniž bych pořádně tušila kam že to letíme.
Několik dní jsme strávily v Albánii. Já si máchala nohy v moři a přemýšlela o tom kdo jsem kdysi byla a v co jsem se proměnila. Jak žiju a jak bych žít chtěla. Jaký život jsem měla pro své dítě vysněný a jaká je realita.
Večer před odletem zpátky do ČR se Taru držela sloupu na pláži a plakala, že už zpátky nechce.
Návrat byl studený, ale uvnitř nás se rozhořel plamínek. Začaly jsme se doma reálně bavit o tom, že bychom to v Česku zabalily. Já hlasovala pro Itálii. Je to v EU, Taru, chápeš, roky se mi budou počítat na důchod. Nechápala. Volání jejího srdce velelo 🇦🇱. Jak kdyby se s tím místem propojila červenou nití.
Pak už to šlo ráz naráz. Náš život v Česku se proměnil ve film, na který koukáme, ale už v něm nehrajeme. Od poloviny května už do školy nešla. Od dalšího školního roku jsem nás nahlásila na domácí vzdělávání. V práci jsem dala výpověď. Pomalu jsem začala balit chalupu a psát nekonečné seznamy věcí, které musím do odjezdu stihnout a zařídit.
Mockrát, mockrát se mi v tom období stáhl žaludek strachem a říkala jsem si, že jsem se úplně zbláznila. Sama, s děckem, zvířaty, hypotékou a já dám výpověď, navíc z práce, kterou miluju a vrhnu nás do takové nejistoty. Ještě na cestě, někde na té nekonečné dálnici Srbskem, se mi lily slzy do očí a já myslela, že to snad nedokážu. Jenže ten hlas uvnitř už se nedal utišit. To volání, ta touha po křídlech, nádechu, po životě jinak… Ta naděje v místo, kde nikomu nevadí, že je dítě moc tmavé, moc mluví, moc rychle běhá…
Co všechno nás tu čeká, nevím. Co nám to dá, co nám to vezme, netuším. Všechny dny zalité sluncem nebudou. Ale už teď, po těch pár dnech vidím, že si ta holka nemohla vybrat zemi sobě podobnější. Už se nekrčí, chodí narovnaná. Neschovává se za mnou, protože je černá a lidi cikány mami nemají rádi. Poslouchá o sobě krásná slova a když místní neví, jak to říct, dostane pevné, vřelé, srdečné objetí a pusu do vlasů. Gesto za tisíc slov. Kdyby jen tušili, co pro nás znamená. Proces léčení začal.
A pro mě, jako mámu, která se rozhodla všechno zabalit a ze zbytků posledních sil odřídit tu štreku až sem, když se z těch mořských vln vedle mě ozve: mami, ty jsi mi zachránila život… říkám si, pro tebe cokoliv, Tarunko. A dál se uvidí.
Držte nám palce 🙏
