(Stěhování autem do Albánie s dítětem, psem a dvěma kočkami. Vyprávění o cestě plné radostí, starostí, lásky i vyčerpání.)
Přestěhovat se sám s dítětem na Balkán je věc jedna. Stěhovat se tam navíc s celou skupinou domácích zvířat, tím to celé hodíte na úplně jiný level.
Když se pracovní svět zastavil, zbývalo mi do odjezdu přesně 12 dní. V těch dvanácti dnech jsem musela stihnout připravit auto na odjezd, zajet na pohovor do cestovní agentury v Praze, absolvovat kolečko sociální – zdravotní – živnosťák – finančák, vzít do ruky snad každou věc v chalupě a o každé rozhodnout, jestli vyhodit, darovat, odnést na půdu nebo zabalit s sebou. Člověk ani netuší, kolik věcí má, dokud je nezačne balit. A jako třešnička – poshánět Tarunce učebnice na příští rok, které se tisknou a naskladňují až v srpnu. No, a ve zbývajícím čase se loučit s nejbližšími.
V praxi toto celé vypadá tak, že lítáte jak urvaná družice po chalupě, okrese i republice a v posledních dnech chodíte s mastnou hlavou a v pyžamu i do obchodu, bo už je vám všechno jedno a všechny věci máte stejně buď někde zabalené, nebo na šňůře. 🤷♀️
Krom všeho toho balení a zařizování bylo třeba řešit také zvířata. Že pojede Zoe, bylo jasné. Má už se mnou něco nacestováno, a když jsem ji do Evropy dostala až z Afriky, přece nakonec nezůstane v Dešově. Ale co kočičky? Tahat kočky do Albánie je jak vozit písek na Saharu. Jenže jak chcete vysvětlit Tarunce, která se loučí s domovem, babičkou, dědou, kamarády, že její kočky nejedou? A že můj pes jede? To bylo nemyslitelné. Takže nezbývalo než z mateřské lásky opět vyhrnout rukávy, vytáhnout peněženku, mobil a začít jednat. Pane doktore, prosila bych 2x kastraci, 2x čip, 2x očkování, 2x europas. Na kolik to celé vyjde? – No, dost na to, aby kočky zůstaly v Dešově… – Chápu. Zvládnete to všechno prosím do dvanáctého?
Zvládnul, takže holky jely taky.
Můj poslední úkol, narvat to všechno do auta. Já mám své místo řidiče jisté. Taru sedí vedle mě. Zoja na sedačce za ní, holčičky v přepravce o velikosti garsonky na sklopených sedačkách vedle Zoji. Pokojíček, ze kterého je přecházel zrak. Záchod, misky, pelechy, hračky – hotové 1+kk v pohybu. Akorát s tím zabraly polovinu úložného prostoru, takže když se přihodilo pár pytlů granulí (v Albánii jsou drahé), dvě skládací koloběžky a Tarunky klávesy, byly jsme pomalu u stropu. A já s tou nezmenšenou hromadou u vrat marně vzpomínala na časy, kdy jsem se jako single stěhovala do Ugandy ve dvou kufrech.
Holt všechno přináší své oběti, takže naše věci se zredukovaly na pár českých knížek a učebnic, pár Tarunčiných hraček, Barbie auto a oblečení.
Dvanáctého dopoledne jsme se rozloučily s chalupou, sousedy a opravdu jsme v plné sestavě, s naší ryze holčičí černo-bílou partou, vyrazily v narvaném autě směr Balkán.
Na první den jsem neměla velké ambice. Z toho balícího maratonu jsem byla vyčerpaná a vlastně mi stačilo jen vědět, že v Česku je hotovo, zabaleno, konec a my jedeme, krajina za okny sviští a cesta nám pěkně utíká. Jenže brzy přišla realita. Takže první kočka se po💩 už za Znojmem, druhá se zblin🤮 až k ocasu před Laa. V autě nedýchatelno, v cestě pokračovat nemožno. Neujely jsme ani prvních padesát kilometrů a už jsme stavěly ve stínu, pucovaly auto vlhčenými ubrousky a sprchovaly kočky jemně perlivou Magnésií.
Ambice jsem sice neměla veliké, ale že do tmy překročíme aspoň hranice, když jsme vyjely ráno a bydlíme skoro u nich, to jsem předpokládala.
To se nakonec podařilo, takže jsem v pozdním odpoledni bookovala ubytování kdesi v Maďarsku. I když jsme skoro nic neujely, měly jsme toho všechny tak akorát a hrozně jsme se těšily. Já do postele, Taru do bazénu, zvířata kamkoliv ven z auta. Navigace ukazovala 100 metrů od hotelu, když se před námi silnice uzavřela. Kolona, odtahovka, dopraváci a příšerné vedro. Doslova pár kroků před bránou hotelu s vytouženým bazénem jsme čekaly 40 minut než se provoz obnoví. Ale trpělivost růže přináší a v našem případě jsme se bazénu a postele nakonec dočkaly.
Holčičkám se naštěstí střeva i žaludky uklidnily a zbytek dní probíhal nad očekávaní dobře. Z auta do ubytování jsme je nosily v batohu, abych nemusela všechno pořád stěhovat jak nomád. Holčičky velmi rychle pochopily situaci a každé ráno samy sedaly v batohu u vchodových dveří a trpělivě čekaly na další část cesty. Byly neskutečně přizpůsobivé. Díky tomu zažily dobrodružství, které by mohly vyprávět. První noc hotel s bazénem v Maďarsku, druhou noc v garážním bytě v Srbsku, třetí noc v obrovském nádherném 3+kk v hlavním městě Kosova a čtvrtý den procházka po pláži v Albánii.
Měly jsme obrovské štěstí a i když jsme jely v sezóně, ani na jedněch hranicích jsme se nezasekly dýl než pár desítek minut. Náš pan doktor veterinář mě varoval před přísnými kontrolami, ale to se naštěstí v praxi nepotvrdilo. Róza byla schopná promňoukat bez nádechu dvě stě kilometrů, ale jakmile jsme dojely na jakékoliv hranice, v přepravce to ztichlo a to ticho vydrželo, dokud jsme neprojely do další země. Zoe volila přesně opačnou taktiku. Za celou cestu o ní člověk nevěděl, kochala se krajinou a přežvykovala uzené prasečí ucho, co si zabalila na cestu s sebou. Ale jakmile jsme zastavily na hranicích, jak když do ní vjedou čerti, k pobavení všech strážníků cenila zuby, štěkala a nedala se utišit. Díky tomu si za celou cestu nikdo nevšimnul, že je vedle ní obří přepravka se dvěma kočkama. Takže zvířecí europasy holčiček jsem za celou cestu nevytáhla.
Tady jsme se všechny začaly velmi rychle přizpůsobovat novým podmínkám. Zatímco v Česku bylo v době odjezdu dvacet stupňů, tady vládnou čtyřicítky, takže my s Tarunkou začaly okamžitě shazovat oblečení a děvčata srst.
Když holčičkám i Zoji došlo, že další ráno se nějakou dobu nikam nepojede, začaly se všechny pomalu zabydlovat. Z Rózy vidíme celý den jen špičky pacek čouhajících z vršku kredence. Elza, malá Kelišová, tu i po půlnoci, když bloncám zpocená vedrem po bytě, najdu sedět na parapetu u okna a sledovat noční ruch ulice. Oka ta holka nezamhouří. A když chce oka zamhouřit Zoe, vleze si ke mně do kufru, aby náhodou neprospala případný odjezd a my ji tu nezapomněly. Jeden nikdy neví!
A kdo vlastně jsou ti čtyřnozí členové naší party a jak se naše životní cesty protnuly?
Zoe – země původu: Uganda. Zoe ke mně přišla na konci mé druhé dvouleté mise ve chvíli, kdy jsem už skoro vypouštěla duši. Když jsme se setkaly, rozuměla jen místnímu jazyku lugandě a její stav byl žalostný. Vyhublé špinavé nic, plné hnisavých boláků a blech. Místní přijel v autě, které bylo v podobném stavu jako ona. Tahalo výfuk po zemi, což podporovalo devět lidí sedících uvnitř. A odtud odněkud, zpoza všech těch noh v gumových žabkách, vytáhl Zoe a strčil mi ji rovnou do náručí. Malá, tenkrát dvouměsíční, se ke mně přilepila a takhle nalepená je ke mně dodnes. Do dneška jsem ale přesvědčená o tom, že jsem nezachránila já ji, ale ona mě.
Pár měsíců na to mise v Ugandě skončila a nás čekal let do Evropy. Přípravy, papírování, dolary za veterinu, dolary za úplatky, dolary za letenku. Nakonec jsme všechno splnily včetně předepsaných rozměrů přepravky a Zoe mohla svůj první let absolvovat na sedačce vedle mě. Do ČR jsme přiletěly 19. prosince. Zoe v letní srsti, já ve svetru a plátěných teniskách. Od Ježíška jsme obě dostaly bundu.
Za těch devět společných let jsme toho spolu zažily a procestovaly hodně. Jely jsme nočním vlakem do Říma, couraly po horách v Innsbrucku, cákaly se v moři v Chorvatsku. Prošla se mnou období adopce, koupi a renovaci chalupy, přivítaní Tarunky, která vedle ní vyrostla. Teď se s námi odstěhovala sem.
Zoe mě bezmezně miluje a celé dny tráví tím, že mě pozoruje. Má mě nastudovanou. Každý pohled, každé gesto, každé cuknutí ve tváři jedna na druhé okamžitě čteme. Povely nepoužíváme, bavíme se ve větách. Dnes už českých. Když má pocit, že se jí dostatečně nevěnuju, najdu 💩 v posteli. To jen aby mezi námi bylo jasno…
Holčičky – Původně měla být jen jedna. Padly si s Tarunkou do oka sotva je ta malá rozlepila. Narodila se v době, kdy bylo Tarunce nejhůř a potřebovala trochu toho štěstí a pochopení. To Róza plní od první chvíle.
Když jsme si pro ni přijely, přimotala se “ta druhá”. Holky jsou jak vejce vejci, přitom každá úplně jiná. Do auta u Znojma nastupovala Róza a “Ta druhá”, z auta v Dešově už vystupovaly Róza a Elza. A jsou naše obě. Stejně jako kdysi Zoe pro mě, jsou holčičky teď pro Tarunku velikou oporou. Kamarádky, které tu má s sebou. Celé dny si s nimi povídá, když přijdeme domů, všechno jim vypráví, večer s nimi usíná.
Je krásné sledovat holčiček jinakosti. Zatímco Róza vůbec netouží po pobytu mimo interiéry domova, Elza si doteď běží sednout do batohu kdykoliv se chystáme k odchodu a doufá. Róza je mazlivá a chodí si lehnout na klín, Elza je prchlivá a chodí nám jen ráno olízat nos, abychom už vstaly. Róza tíhne k Tarunce, Elza tíhne k Zoji, Zoja tíhne ke mně, já tíhnu k nim všem. A tím se náš kruh lásky uzavírá.
Tak si šťastně žijeme v naší černobílé symbióze, kde každé gesto a každý pohled mluví a probíhají zde podprahové komunikace, kterým rozumíme jenom my. 🥰
