(Pár střípků a postřehů z každodenního života.)
Ani jsme se nenadály a už jsme v Albánii déle než čtvrt roku. Je neskutečné, jak se náš život během pár měsíců proměnil a jak rychle čas letí.
Pro nás je tu stále spousta věcí nových. I když jsem o tom vždycky snila, moře mám před domem poprvé. Se stejnou fascinací jako první týden stále sledujeme jeho proměny, protože ono to fascinující opravdu je. Jsou dny, kdy se voda sotva hýbe. Jen jemné, laskavé hlazení písku na břehu. Jindy je moře divoké a na břeh vyplavuje trsy trávy. A to my už víme, že do pár dní přijde pořádná bouřka. Kromě intenzity pohybu vln se mění také paleta barev. Od ranní svěží modré, přes bouřkovou šedou až po odstíny rudé při dech beroucích západech slunce. Protože pohledy na západy slunce se také nikdy neomrzí, stejně jako pohled na noční oblohu.
Sotva skončila sezóna, naše část pláže byla uzavřena. Už druhý měsíc nám den co den a celý den jezdí pod okny obrovské náklaďáky s obřími hromadami písku, které naváží na pláž. Po nich přijdou bagry, které písek rozhrnují. A po bagrech přijde navečer šedivý pán s lopatou, koštětem a kotoučem, který celou tu zablácenou cestu po náklaďácích zametá. Další den stejný scénář nanovo. Pláž už rozšířili o několik metrů směrem do moře, aby bylo příští rok místo na ještě více lehátek pro ještě více turistů. A záchody široko daleko pořád nikde. Je mi moře líto.
S odpadem všeho druhu je to celkově složitější. Například zatímco my máme všichni svoji popelnici hned u domu, pravidelně vyváženou, tady to tak nefunguje. Třídění odpadu se neřeší vůbec a popelnice nebo
odpadkové koše tu v podstatě nejsou. Pytle s odpadky musíte vzít před odchodem z domu s sebou a projít se s nimi pár ulic ke kontejnerům. To jsou jediná sběrná místa, která se vyváží a poctivě čistí, aby se u nich nedrželi potkani. Občas se v nich hrabou jen bezdomovci a toulaví psi hledající něco k jídlu.
Přes sezónu jsme to my na pláži měli jednodušší. Pláže se každý večer uhrabují hráběmi a sbírají se odpadky kolem lehátek. Všechno nasbírané se nahází na jednu hromadu, pro kterou si každou noc přijedou popeláři. Tím se nám přirozeně vytvořil prostor nosit odpadky pouze před barák a jen přihodit na hromadu. Teď už ale tento luxus skončil a my couráme s plnými igelitkami nebo je vozíme v autě po městě jako všichni ostatní.
I když jízdní řády lodí na moři máme z balkonu poctivě nastudované, jízdní řády městské hromadné dopravy jsou pro nás stále zahaleny tajemstvím. Nechci nikomu ubírat jeho pocit pokroku, ale nejen v tomto je pro tuto zemi ještě dlouhá cesta vpřed. Zastávky jsou zrezlé, co není beton, je rozbité, takže hledat cedule s jízdním řádem je naivní. A tak přicházíme na blind, sedneme na beton a čekáme. Pokud nás čekajících sedí na betonu víc, máme alespoň naději, že brzy odjedeme. Naději. Ne jistotu. Několikrát jsme to vzdaly a šly nakonec pěšky.
Když se ale v dálce objeví autobus DURRES/PLEPA, Taru nadšeně jásá. Jízda autobusem je jí stále vzácná a je ochotna pro jízdu přehlížet špínu, smrad, vedro i to, že sedí v prosedlé sedačce. Každopádně každá jízda je dobrodružstvím a nástupem do MHD se ocitáme ve zvláštních situacích se zvláštními lidmi. Tím, že nerozumíme, jsme odkázané jen na gesta a na to co odtušíme, z toho co vidíme.
Pamatuju si na svoji první jízdu autobusem z centra města. Na ulici jsem se ptala kolem jdoucích, kde ve městě najdu zastávku autobusu směr PLEPA. Ochotní pánové ukázali na zastávku, kam náš autobus právě přijížděl. Divokými gesty nás povzbuzovali, ať utíkáme, evidentně znalí situace věděli, že dalšího bychom se také nemusely dlouho dočkat. Letěla jsem s vlajícím dítětem, kabelkou a krabicí pizzy v ruce k zastávce a ještě s ohlédnutím přes rameno na ně volala: A co lístek???? Pánové jednohlasně křičeli: JUST HOP IN!!!! A tak jsem naskočila na poslední dvě místa na schůdcích u řidiče, krabice s pizzou vodorovně připlesknutá mezi mě a sklo dveří. Autobus se rozjel a začaly se řešit lístky. Malý hubený mužík, v ruce bloček jak šatnářka. Prodíral se autobusem a od každého vybíral drobné a odtrhával jízdenky z bločku. Lístek tu stojí 40 Leků, což je na naše asi deset korun. Za těch deset korun si jedete, kam potřebujete. Neřeší se zóny, neřeší se čas.
Člověk by řekl, že na osobnosti výběrčího jízdného tolik nezáleží, ale není to pravda. Ti hubení, mrštní muži přinášejí každý do autobusu úplně jinou atmosféru a řád. Někteří jen líně vyberou drobné, když někdo nechce zaplatit, mávnou rukou, ať mají klid. Cestující více méně nechávají jízdě na pospas. Jsou ale tací, co udržují v autobusu pořádek a řád. Určují, kdo kde bude stát či sedět, hlídají, aby každý v pořádku nastoupil i vystoupil a pokud se někdo nechová vhodně, je rázně vyzván k nápravě.
Tarunka si založila malou peněženku na drobné a jízdenky kupuje ona. Správně bychom asi měly platit obě. Nebo kdo ví, každopádně většinou to tak je. Jsou ale dva výběrčí, kteří se na Tarunku vždycky něžně podívají a drobné za její lístek jí zase vrátí.
Léto zmizelo lusknutím prstu a čtyřicítky ze dne na den spadly pod dvacet. Zatímco příroda má svůj jasný řád, život sám je nepředvídatelný. Stále bydlíme v bytě na pláži, kde už se v noci dá v klidu spát a do postele je slyšet šplouchání vln. Se změnou počasí už jsme si nevystačily s malým kufrem, který jsem původně měla zabalený jen na pár prvních dní. Takže to, čemu jsem se celé léto bránila, tedy vybalení celého auta, se nakonec stalo. Bylo potřeba doplnit šatník o něco teplejšího než plavky, dvě tílka a sukni. A navíc jsme začaly jezdit do práce a k tomu nám takto omezená garderoba už opravdu nestačí.
Ano, správně. Od prvního října jsem začala pracovat, takže každé ráno vyrážíme do kanceláře. Za špatného počasí autobusem, všechny ostatní dny na koloběžkách promenádou podél moře. Přijedeme do kanceláře, Tarunka sedne k učení a já ke svým povinnostem. Pracuji jako asistentka v realitní kanceláři s českou klientelou. Složky, šanony, databáze, nové inzerce zadávám na webové stránky a na sociální sítě. U bytů, které už si někdo koupil, se hlídají platby za elektřinu, vodu, internet. Když sem chce majitel poslat hosty a na dálku logicky nemůže byt nachystat a následně uklidit, řešíme také my.
Měla jsem štěstí. Objevila jsem se tu ve chvíli, kdy se otevírala kancelář a hledala se asistentka. Někdy je asi potřeba věřit, že věci mají svůj nadpozemský řád. Uvolnit křeče v rukou, pustit opratě a nechat se vést. Pak se začnou dít věci. Pořád se to učím. Důvěřovat procesu, být tady a teď, povolit ty křeče. A uvidíme, co nás čeká dál.
